Půlnoční Slunce Kniha-TADY
Stmívání Kniha-TADY
New Moon Kniha-TADY

1.PRVNÍ POHLED - 2/3

23. března 2009 v 17:36 | Tína |  Twilight-Book


Na skutečný záchvat pláče jsem neměla náladu. To si nechám do postele, až budu přemýšlet o zítřku.
Střední škola ve Forks měla děsivě málo studentů - celkem pouze tři sta padesát sedm - teď padesát osm; u nás doma bylo jenom ve třeťáku sedm set lidí. Všechna děcka tady musela vyrůstat společně - jejich prarodiče se znali už od plenek. Já budu ta nová holka z velkého města, kuriozita, atrakce.
Možná, že kdybych doopravdy vypadala jako správná holka z Phoenixu, mohla bych toho využít ve svůj prospěch. Ale fyzicky jsem nikdy nikam nezapadala. Měla bych být opálená, se sportovní postavou, blondýnka - hráčka volejbalu nebo třeba roztleskávačka - prostě jak to bývá, když člověk žije v slunečném údolí.


Místo toho jsem navzdory neustálému slunečnímu světlu měla kůži barvy slonové kosti, a bez obvyklých krásných modrých očí nebo zrzavých vlasů. Vždycky jsem byla štíhlá, ale tak nějak měkká, ochablá, na první pohled žádná sportovkyně; neměla jsem potřebnou koordinaci mezi okem a rukou, abych mohla provozovat sporty, aniž bych se ponižovala - a ublížila jak sobě, tak každému, kdo by stál příliš blízko.
Když jsem vyskládala všechno své oblečení do starého borovicového prádelníku, vzala jsem si tašku s toaletními potřebami a šla se po dni plném cestování umýt. Prohlížela jsem si svůj obličej v zrcadle a přitom si kartáčovala rozcuchané vlhké vlasy. Možná to bylo tím světlem, ale už teď jsem vypadala bledě, nezdravě. Moje pokožka uměla být hezká, byla velmi jasná, čistá, vypadala skoro průsvitně, ale záleželo to na barvě. Tady jsem žádnou barvu neměla.
Když jsem se dívala na svůj bezkrevný odraz v zrcadle, byla jsem nucena přiznat si, že lžu sama sobě. Nebylo to jenom po fyzické stránce, že jsem nikdy nezapadala. A když jsem nedokázala najít své pevné místo ve škole s třemi tisíci lidí, jaké byly moje šance tady?
Neuměla jsem najít společnou řeč se svými vrstevníky. Možná to však bylo tím, že jsem neuměla najít společnou řeč s lidmi. Tečka. I moje matka, ke které jsem měla blíž než ke komukoliv jinému na planetě, se mnou nebyla nikdy harmonicky sladěná, nikdy přesně na stejné vlně. Někdy jsem si říkala, jestli vidím svýma očima stejné věci jako vidí všichni ostatní. Možná mám v mozku nějakou poruchu.
Ale příčina nebyla důležitá. Důležitý byl jedině následek. A zítra to bude jenom začátek.
* * *
V noci jsem spala špatně, i poté, co jsem se vyplakala. To neustálé fičení deště a větru přes střechu nechtělo ustoupit do pozadí. Přetáhla jsem si přes hlavu vybledlou přikrývku a později jsem přidala ještě polštář. Ale nemohla jsem usnout, až po půlnoci, kdy se déšť konečně uklidnil a přešel do tiššího mrholení.
Hustou mlhu, nic jiného jsem ráno z okna neviděla, a cítila jsem, jak se mě zmocňuje klaustrofobie. Tady člověk nikdy nevidí nebe; je to jako klec.
Snídaně s Charliem byla tichá záležitost. Popřál mi hodně štěstí ve škole. Poděkovala jsem mu s vědomím, že jenom plýtvá nadějí. Štěstí se mi soustavně vyhýbalo. Charlie odešel z domu první, odjel na policejní stanici, která byla jeho manželkou i rodinou. Když odešel, zůstala jsem ještě sedět u starého dubového čtvercového stolu na jedné ze tří nestejných židlí a prohlížela si jeho malou kuchyňku s tmavými stěnami obloženými dřevem, světle žlutými skříňkami a bílým linoleem na podlaze. Nic se nezměnilo. Moje matka natřela ty skříňky před osmnácti lety ve snaze přinést do domu trochu slunečního světla. Nad malým krbem v přilehlém obýváčku velikosti kapesníku visela řada fotek. Napřed svatební fotka Charlieho a mamky z Las Vegas, pak jedna, na které jsme my tři v porodnici, kde jsem se narodila, a kterou pořídila ochotná sestřička, pak následovala řada mých školních fotek až po tu loňskou. Na ty bylo trapné podívání - uvidím, jestli se mi podaří přimět Charlieho, aby je dal někam jinam, alespoň dokud tady budu bydlet.
Když byl člověk v tomhle domě, nemohl si nevšimnout, že se Charlie z rozchodu s mámou nikdy nevzpamatoval. Bylo mi to nepříjemné.
Nechtěla jsem být ve škole příliš brzy, ale nemohla jsem v domě dál zůstat. Natáhla jsem si bundu - připadala jsem si v ní jako hasič v ochranném obleku - a vydala jsem se ven do deště.
Stále jenom mrholilo, takže jsem nestihla promoknout na kůži, zatímco jsem sahala pro klíč od domu, který byl vždycky schovaný pod okapem vedle dveří, a zamykala. Cákání mých nových nepromokavých bot mi šlo na nervy. Postrádala jsem normální křupání štěrku při chůzi. Nemohla jsem se zastavit a obdivovat znovu svou dodávku, jak jsem původně chtěla; spěchala jsem, abych se dostala z toho mlhavého mokra, které mi vířilo kolem hlavy a sráželo se mi na vlasech pod kapucí.
V dodávce bylo příjemně a sucho. Někdo z těch dvou, buď Billy, nebo Charlie, ji zjevně uklidil, ale hnědá čalouněná sedadla stále slabě voněla tabákem, benzínem a mentolovými bonbóny. Motor k mé úlevě naskočil rychle, ale hlasitě, s řevem se probudil k životu a pak běžel naprázdno s ohlušujícím rámusem. No, takhle starý náklaďáček musí mít nějakou slabinu. Starodávné rádio ale fungovalo, byl to bonus, který jsem nečekala.
Najít školu nebylo těžké, ačkoliv jsem tam nikdy předtím nebyla. Jako u většiny ostatních budov, ke škole se prostě odbočilo z hlavní silnice. Na první pohled se nepoznalo, že je to škola; jenom cedule, na které stálo Střední škola ve Forks, mě přiměla zastavit. Byla to skupina podobných domů vystavěných z kaštanově hnědých cihel. Kolem rostlo tolik stromů a keřů, že jsem napřed neviděla, jak je veliká. Kde má člověk vzít pocit, že jde o instituci? přemítala jsem nostalgicky. Kde jsou ploty z pletiva, kovové detektory?
Zaparkovala jsem před první budovou, která měla nad vstupními dveřmi cedulku hlásající PŘIJÍMACÍ KANCELÁŘ. Nikdo jiný tam neparkoval, neklamný důkaz toho, že se tam parkovat nesmí, ale rozhodla jsem se, že se nechám poučit uvnitř, místo abych v dešti kroužila kolem jako pitomec. Neochotně jsem vystoupila z útulného, příjemně vyhřátého náklaďáčku a vydala se po úzké kamenné cestičce lemované tmavými živými ploty. Zhluboka jsem se nadechla a otevřela dveře.
Uvnitř svítilo jasné světlo a bylo tam tepleji, než jsem doufala. Kancelář byla malá; malá čekárna s polstrovanými skládacími židličkami, oranžově kropenatý koberec, na zdech bez ladu a skladu visely nejrůznější plakáty a ocenění, mezi nimi hlasitě tikaly velké hodiny. Všude rostly pokojové květiny ve velkých plastových květináčích, jako kdyby nebylo dost zeleně venku. Místnost byla přepůlená dlouhým pultem neuspořádaně zarovnaným drátěnými košíky plnými papírů a se spoustou jasně barevných letáčků připevněných na jeho čelní straně. Za pultem stály tři stoly. U jednoho z nich seděla korpulentní zrzavá žena v brýlích. Měla na sobě fialové tričko, takže jsem si okamžitě připadala příliš nastrojená.
Zrzavá žena vzhlédla. "Hledáte někoho?"
"Jsem Isabella Swanová," představila jsem se a viděla jsem, jak se jí v očích okamžitě vědoucně zablesklo. Už mě tu očekávali, bezpochyby jsem se stala lákavým soustem pro místní drbny. Dcera přelétavé bývalé manželky policejního ředitele, která se konečně vrátila domů.
"Samozřejmě," řekla. Prohrabala se nebezpečně se kymácející hromadou dokumentů na svém stole, až našla ten, který hledala. "Tady mám váš rozvrh a mapku školy." Přinesla k pultu několik papírů, aby mi je ukázala.
Prošla se mnou moje hodiny, na mapce mi vyznačila nejlepší cestu na každou z nich a dala mi papír, na který se mi měl každý z učitelů podepsat a který jsem na konci dne měla přinést zpátky. Usmála se na mě a vyjádřila naději, stejně jako Charlie, že se mi tady ve Forks bude líbit. Oplatila jsem jí úsměv, jak nejpřesvědčivěji jsem dovedla.
Když jsem vyšla zpátky k autu, začínali přijíždět ostatní studenti. Zařadila jsem se a objížděla školu společně s ostatními. Ulevilo se mi, když jsem viděla, že většina aut je starších jako to moje, nic oslnivého. Doma jsem bydlela na jednom z mála předměstí pro lidi s nižšími příjmy, které spadalo do okrsku Paradise Valley. Nový Mercedes nebo Porsche byl na studentském parkovišti zjev zcela běžný. Nejhezčí auto tady bylo lesklé Volvo, a to vyčnívalo. Přesto jsem vypnula motor hned, jakmile jsem byla na místě, aby ke mně jeho hromová hlasitost nepřitahovala pozornost.
V autě jsem si prostudovala mapku a snažila se uložit ji do paměti; snad nebudu muset chodit celý den s nosem zabořeným do plánku. Nacpala jsem si všechno do tašky, hodila si popruh přes rameno a zhluboka se nadechla. Dokážu to, lhala jsem si chabě. Nikdo mě neukousne. Nakonec jsem vydechla a vystoupila z auta.
S obličejem schovaným v kapuci jsem šla po chodníku zaplněném teenagery. S úlevou jsem si všimla, že moje obyčejná černá bunda není nijak nápadná.
Jakmile jsem se dostala kolem jídelny, najít budovu číslo tři nebylo těžké. Velká černá trojka byla namalovaná na bílém čtverci na východním rohu. Jak jsem se přibližovala ke dveřím, cítila jsem, že se mi dýchání zrychluje a zkracuje. Snažila jsem se zadržet dech, jak jsem procházela dveřmi za dvěma pršiplášti.
Třída byla malá. Ty dvě postavy přede mnou se zastavily přímo ve dveřích, aby si pověsily kabáty na dlouhou řadu háčků. Napodobila jsem je. Byly to dvě dívky, jedna blondýnka s průsvitnou pletí, druhá také bledá, se světle hnědými vlasy. Alespoň tady moje kůže nebude nápadná.
Odnesla jsem svůj papír učiteli, vysokému plešatějícímu muži, který měl na katedře cedulku se jménem - stálo na ní, že jde o pana Masona. Když spatřil moje jméno, upřeně se na mě zadíval - to nebyla zrovna povzbudivá reakce - a já jsem samozřejmě zrudla jako rajče. Ale aspoň mě poslal k prázdnému stolku vzadu, aniž by mě představoval třídě. Pro mé nové spolužáky bylo těžší na mě zírat, museli otáčet hlavy dozadu, ale zvládli to i tak. Podívala jsem se na seznam četby, který mi učitel dal. Bylo to triviální, šlo v podstatě o základní autory: sestry Brontëovy, Shakespeare, Chaucer, Faulkner. Všechno už jsem měla přečtené. To bylo uklidňující… a nudné. Říkala jsem si, jestli mi mamka pošle složku mých starých esejů, nebo jestli by to považovala za podvádění. Procházela jsem si v duchu různé argumenty, které bych proti ní mohla použít, zatímco učitel drmolil a drmolil.
Když se ozvalo zvonění, takový nosový bzučivý zvuk, naklonil se ke mně přes uličku vytáhlý kluk se špatnou pletí a mastnými ulízanými vlasy a chtěl se dát do řeči.
"Ty jsi Isabella Swanová, viď?" Zařadila jsem si ho mezi takové ty úslužné typy z šachového kroužku.
"Bella," opravila jsem ho. Každý v okruhu tří židlí se otočil a podíval se na mě.
"Kde máš další hodinu?" zeptal se.
Musela jsem se podívat do batohu. "Ehm, další mám občanku, s Jeffersonem, budova číslo šest."
Nebylo, kam se podívat, abych se tam nesetkala se zvědavýma očima.
"Já jdu do čtyřky, mohl bych ti ukázat cestu…" No jasně, úslužný až na půdu. "Jsem Erik," dodal.
Váhavě jsem se usmála. "Dík."
Vzali jsme si bundy a vydali se ven do deště, který mezitím zesílil. Mohla bych přísahat, že několik lidí se šinulo těsně za námi, aby mohli poslouchat, co si povídáme. Doufala jsem, že nezačínám být paranoidní.
"Tak co, tady je to hodně jiné než ve Phoenixu, viď?" zeptal se.
"Hodně jiné."
"Tam moc neprší, že ne?"
"Tak třikrát, čtyřikrát do roka."
"Tý jo, jak tam asi je?" divil se.
"Slunečno," poučila jsem ho.
"Nevypadáš moc opáleně."
"Moje matka je částečná albína."
Úzkostlivě se mi zadíval do obličeje a já jsem si vzdychla. Vypadalo to, že mraky a smysl pro humor nejdou dohromady. Pár měsíců a zapomenu, jak se používá sarkasmus.
Vraceli jsme se kolem jídelny k jižním budovám vedle tělocvičny. Erik mě vedl přímo do dveří, ačkoliv byly jasně označené.
"No, tak hodně štěstí," popřál mi, když jsem sahala na kliku. "Možná budeme mít společnou ještě nějakou další hodinu." V jeho hlasu zaznívala naděje.
Neurčitě jsem se na něj usmála a vstoupila dovnitř.
Zbytek dopoledne uplynul zhruba podobně. Učitel trigonometrie pan Varner, kterého bych stejně nesnášela už jenom kvůli předmětu, který učil, byl jediný, který mě přinutil postavit se před třídu a představit se. Zadrhávala jsem, červenala se a cestou na své místo zakopávala o vlastní nohy.
Po dvou hodinách jsem v každé třídě začínala rozeznávat některé tváře. Vždycky se našel někdo odvážnější než ostatní, kdo se mi představil a vyptával se mě, jak se mi ve Forks líbí. Snažila jsem se o diplomatické odpovědi, ale většinou jsem prostě lhala, až se mi od pusy prášilo. Aspoň jsem vůbec nepotřebovala mapu.
Jedna holka seděla vedle mě jak při trigonometrii, tak při španělštině, a dovedla mě do jídelny na oběd. Byla drobná, o několik centimetrů menší než já se svými sto dvaašedesáti, ale její divoce kudrnaté tmavé vlasy náš výškový rozdíl dost stíraly. Nezapamatovala jsem si její jméno, tak jsem se usmívala a přikyvovala a ona brebentila o učitelích a učení. Ani jsem se nesnažila držet s ní krok.
Seděly jsme na konci plného stolu s několika jejími kamarádkami, které mi představila. Zapomněla jsem jejich jména, jakmile je vyslovila. Zdálo se, že na ně udělala dojem svou odvahou mluvit se mnou. Ten kluk z angličtiny, Erik, na mě přes místnost zamával.
A právě tehdy, když jsem seděla v jídelně a snažila se bavit se sedmi zvědavými cizími lidmi, tehdy jsem je uviděla poprvé.
Seděli v nejvzdálenějším koutě jídelny, daleko ode mne. Bylo jich pět. Nemluvili a nejedli, ačkoliv každý z nich měl před sebou podnos s nedotčeným jídlem. Na rozdíl od většiny ostatních studentů na mě necivěli, takže jsem si je bezpečně mohla prohlédnout bez obav, že se střetnu s mimořádně zaujatým pohledem. Ale to nebyl důvod, proč upoutali moji pozornost.
Nevypadali totiž jako ostatní. Ze tří kluků byl jeden veliký - vypracovaný jako hotový vzpěrač, s tmavými, kudrnatými vlasy. Další byl vyšší, štíhlejší, ale taky svalnatý, s vlasy medově blonďatými. Poslední byl vysoký a hubený, ne tak rozložitý, a vlasy měl rozcuchané, zbarvené do bronzova. Byl chlapečtější než ti druzí dva, kteří vypadali klidně na vysokoškoláky nebo spíš na zdejší učitele než na studenty.
Proti nim seděly dívky. Ta vysoká se svou krásou podobala soše. Měla nádhernou postavu, patřila k tomu typu, jaký člověk vídá na obálce časopisu Sports Illustrated ve vydání s plavkami a s kterým nemůžete setrvat v jedné místnosti, aniž by tím neutrpěla vaše sebeúcta. Její vlasy byly zlaté, jemně se jí vlnily do půli zad. Menší dívka se podobala elfovi, šíleně hubená, s jemnými rysy. Vlasy měla sytě černé, ostříhané nakrátko a rozježené všemi směry.
A přesto si všichni byli navzájem velmi podobní. Každý z nich byl křídově bledý, nejbledší ze všech studentů žijících v tomto městě, kde slunce skoro nesvítí. Bledší než já, albína. Všichni měli velmi tmavé oči navzdory škále v odstínech barvy vlasů. Také měli pod očima temné stíny - nafialovělé, podobající se modřinám. Jako kdyby měli za sebou bezesnou noc, nebo už se téměř uzdravili ze zlomeniny nosu. Ačkoliv jejich nosy, a vůbec všechny jejich rysy, byly přímé, dokonalé, ostře řezané.
Ale ani tohle nebyl důvod, proč jsem se od nich nedokázala odtrhnout pohledem.
Zírala jsem na ně, protože jejich tváře, tak rozdílné, a tak podobné, byly všechny úchvatně, nelidsky krásné. Takové tváře nikde neuvidíte, jedině snad na vyretušovaných stránkách módního časopisu. Takové tváře malovali staří mistři andělům. Bylo těžké rozhodnout, kdo je nejkrásnější - snad ta dokonalá blondýnka, nebo ten kluk s bronzovými vlasy.
Všichni se dívali stranou; nedívali se na sebe, nedívali se na ostatní studenty, nedívali se na nic konkrétně, alespoň tak mi to připadalo. Jak jsem tak na ně koukala, ta drobná dívka vstala, vzala svůj podnos - na něm neotevřená sodovka, nenakousnuté jablko - a odešla rychlým, půvabným plavným krokem, který patřil na přehlídkové molo. Dívala jsem se, okouzlená jejím pružným krokem tanečnice, dokud nevysypala svůj podnos a nevyklouzla zadními dveřmi, rychleji, než bych považovala za možné. Střelila jsem pohledem zpátky k ostatním, kteří seděli stejně jako předtím.
"Kdo jsou tamti?" zeptala jsem se té holky ze španělštiny, jejíž jméno jsem zapomněla.
Jak vzhlédla, aby se podívala, koho myslím - ačkoliv už to pravděpodobně poznala z mého tónu - najednou se na ni podíval ten hubenější, ten klukovský, ten asi nejmladší. Podíval se na mou sousedku jenom na zlomek vteřiny a pak jeho tmavé oči střelily ke mně.
Hned zase rychle pohledem uhnul, rychleji než jsem mohla já, ačkoliv jsem okamžitě sklopila oči, rozpaky celá červená. V tom krátkém pohledu se na jeho obličeji neukázala ani stopa zájmu - bylo to, jako kdyby ho zavolala jménem a on mimoděk vzhlédl, předem rozhodnutý, že neodpoví.
Moje sousedka se rozpačitě zahihňala a podívala se na stůl jako já.
"To je Edward a Emmett Cullenovi a Rosalie a Jasper Haleovi. Ta, co odešla, byla Alice Cullenová; všichni žijí spolu u doktora Cullena a jeho ženy." Řekla to šeptem.
Podívala jsem se po očku na toho krásného kluka, který se teď díval na svůj podnos a dlouhými bledými prsty drobil dalamánek. Jeho ústa se velmi rychle pohybovala, jeho dokonalé rty se sotva otvíraly. Ostatní tři se stále dívali jinam, a přesto jsem cítila, že k nim tiše mluví.
Zvláštní, neobvyklá jména, pomyslela jsem si. Taková mívají babičky a dědečkové. Ale tady jsou možná zrovna v módě - maloměstská jména? Konečně jsem si vzpomněla, že moje sousedka se jmenuje Jessica, což je jméno naprosto běžné. U nás doma se mnou chodily na dějepis hned dvě Jessiky.
"Oni… všem jim to moc sluší." To byla z mé strany zjevně slabá slova.
"Ano!" souhlasila Jessica s dalším zahihňáním. "Ovšem taky spolu všichni chodí - tedy Emmett s Rosalií a Jasper s Alicí. A žijí spolu." V jejím hlase se ozývá všechno to pohoršení a odsouzení maloměsta, pomyslela jsem si kriticky. Ale jestli jsem měla být upřímná, musela jsem přiznat, že dokonce i ve Phoenixu by tohle vedlo k pomluvám.
"Kteří jsou Cullenovi?" zeptala jsem se. "Nevypadají jako příbuzní…"
"No, oni nejsou. Doktor Cullen je vážně mladý, je mu maximálně něco kolem třicítky. Všichni jsou adoptovaní. Haleovi jsou bratr a sestra, dvojčata - ti blonďatí - a jsou to sirotci."
"Na adoptované vypadají trochu staře."
"Teď ano, Jasperovi a Rosalii je oběma osmnáct, ale jsou s paní Cullenovou od svých osmi let. Ona je jejich teta nebo tak něco."
"To je od Cullenových vážně hezké - že se tak o všechny postarali, i když jsou sami tak mladí."
"Asi ano," souhlasila Jessica zdrženlivě, což ve mně vzbudilo dojem, že z nějakého důvodu nemá doktora a jeho ženu ráda. Vzhledem k pohledům, které házela po jejich adoptovaných dětech, bych předpokládala, že tím důvodem byla žárlivost. "Myslím, že paní Cullenová totiž nemůže mít děti," dodala, jako kdyby to umenšovalo jejich dobrotu.
Během celého rozhovoru jsem očima znovu a znovu těkala ke stolu, kde ta zvláštní rodina seděla. Pořád se dívali po stěnách a nejedli.
"Žijí ve Forks odjakživa?" zeptala jsem se. To bych si jich určitě všimla při některém ze svých letních pobytů.

Copyright by Verčule - www.tragika.blog.cz
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ema Ema | Web | 24. března 2009 v 18:53 | Reagovat

Já tu knížku prostě miluju... je naprosto úžasná...

jo a už čteš New Moon??? Já jsem teprve ve půlce Stmívání, ale už se nemůžu dočkat až si jí koupim!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama